Krajina jako zrcadlení

Krajina je životním prostorem člověka od jeho počátků na planetě Zemi. Krajina může existovat bez člověka, člověk bez krajiny (prozatím) nikoliv.

Tak jako lidstvo má svoji pestrou minulost, i krajina je poznamenaná dlouhodobým vývojem a proměnami. Soužití a vztahy člověka a krajiny a jejich vzájemná působení zanechaly v krajině své otisky, které čas postupně zahlazuje. Mnohé se však do její tváře vryly nevratně jako vzpomín- ky do paměti. Jako zrcadlení.

V historii lidstva je krajina „theatrum mundi“ – divadlo světa. Tvoří jeviště událostí a procesů odehrávajících se v čase, kde herci na jeviště nepřicházejí ani z něj neodcházejí – herci, tj. člověk, společnost, na jevišti jsou. Krajina si tak v sobě nese stopy různorodé činnosti člověka, jeho emocí, rozumu či víry. Mění se z přírodní krajiny v krajinu kulturní. Je nestálá díky svým častým proměnám, přesto relativně stabilní, zejména z pohledu dosavadní existence člověka na zemském povrchu.

Na kořenech zaniklých nebo proměněných krajin – nazývaných také historické krajiny – buduje člověk svoji současnou krajinu, své moderní místo k životu. Historické krajiny však vnímá, jsou jedinečným, rozmanitým přírodním a kulturním dědictvím, studují je odborníci různých zaměření a profesí. Jejich hlubší poznání přispívá k odhalení mnoha příčin a následků dějinného vývoje. Zároveň mohou být inspirací k modelování harmonických krajin budoucnosti.

Krajina historická

Historii krajin, zejména jejich počátků, lze v Česku zhruba vymezit vznikem pravěké kulturní krajiny v období mladší doby kamenné – neolitu. „Konec“ historické krajiny (krajin) zůstává otevřený a posunuje se s plynoucím časem. V zásadě lze považovat za historickou krajinu takové území, kde se dochovaly a jsou patrné výrazné změny, byť z doby nedávné. Příkladem může být rekultivace a revitalizace české krajiny po těžbě v okolí města Most s výraznými krajinnými změnami od sedmdesátých let 20. století do počátku 21. století.

Historická krajina prošla několika vývojovými etapami. Za převratné (až revoluční) lze zatím označit období středověku, zejména druhou polovinu 12. a 13. století a období novověku – 19. a druhou polovinu 20. století. Ve středověku lidé odlesňovali a zúrodňovali neosídlenou půdu, zakládali nové vesnice, panská sídla, města a kláštery.

Vytvořilo se tradiční uspořádání obdělávané středoevropské krajiny (krajina otevřených polí), protkané sítí cest. Ve svých základech přetrvalo do 19. století, kdy do krajiny vstoupily železnice, intenzivní těžba nerostných surovin (zejména černého a hnědého uhlí) a jejich zpracování i rozvoj měst. Ve druhé polovině 20. století poznamenaly krajinu těžký průmysl a kolektivizace zemědělství. Počátek 21. století je pak v krajině spjat mimo jiné s expanzí měst (satelitní sídla, průmyslové a obchodní zóny).

Stopy historických krajin – jako odrazy v zrcadle – provázejí člověka do současnosti.