Science Café Revue
Foto: Jaroslav David

Co říkají o krajině zeměpisná jména?

Zeměpisná jména (toponyma) jsou nedílnou součástí krajiny – ať už jde o město, venkovskou lokalitu nebo tovární areál. Vyjadřují vztah člověka k prostoru, neboť místa, kde se lidé nepohybují, tedy kde nemají potřebu orientovat se, aktivně užívaná pojmenování nemají.

Tento fakt dnes ilustrují třeba místa okolo jinak frekventovaných cest. Jeden z našich výzkumů například ukázal, že většina obyvatel velkého ostravského sídliště Poruba, kteří dojíždějí do centra za prací, studiem či zábavou, zná pouze názvy v okolí svého bydliště a potom až v centru. Několikakilometrovým úsekem spojujícím obě části města pouze projíždějí, aktivně se v něm však nepohybují, a proto je to pro ně „bezejmenné“ území.

V historickém pohledu můžeme uvést příklad horských pásem lemujících české země (Šumava, Krkonoše, Vrchmeze, Jeseníky), do nichž teprve romantismem podnícený turismus a potřeby kartografie a geografie přinesly detailní členění a nová pojmenování. Až v polovině 19. století se na mapě objevily názvy Jizerské hory, Lužické hory nebo Orlické hory.

Sejdeme se na Kulaťáku

Zeměpisné názvy jako symbol vztahu obyvatel k místu však nesdělují pouze to, zda a jak dlouho se lidé v prostoru pohybují (příkladem v českých zemích je jazykový vývoj názvů – máme v historii názvy české/slovanské, německé, keltské, germánské), ale nesou v sobě i další informace. Znalost či neznalost jmen nebo jejich variant mnohdy odlišuje stálého obyvatele od návštěvníka. Pouze obyvatel Havlíčkova Brodu bude vědět, kde se nachází Černý most, Škvárovna, Skleňák nebo Bílý dům. Pokud ale nikdy nepobýval déle v Praze, tak mu pojmenování Husákovo ticho, Kulaťák nebo Ípák nic neřeknou a bude odkázán na orientaci podle mapy a ukazatelů či cedulí s oficiálními názvy.

Další roli v (ne)znalosti jmen pak hraje generační, profesní, sociální nebo etnická příslušnost. Při terénních výzkumech často slýchám: „My tomu říkáme tak, ale oni jinak / oni to nepoužívají a říkají…,“ nebo „mladí už to nebudou znát“. Příkladem mohou být jména, která užívají slovenští Romové – Požomba (Bratislava), Kaša/Košica či pojmenování používaná mezi příslušníky pražské gay komunity před rokem 1989 (veřejné záchodky Rudý ďábel, Schody naděje na Masarykově nádraží).

Kontroverze, nebo nostalgie?

Zajímavým jevem jsou současné strategie v používání německých podob názvů lokalit v českých zemích, které po roce 1945 ztratilo své reálné etnické zdůvodnění. Po roce 1989 se obnova řady německých názvů stala výrazem nostalgie, hledání či vytváření lokální identity nebo prostředkem marketingu. S výjimkou případu městyse Krucemburk (nazývaného v letech 1949–1993 Křížová) ale nedošlo k znovuzavedení německých podob názvů obcí, byť i diskuse na toto téma se objevily a objevují, např. Jeseník – Frývaldov. Nicméně podoby jako Reichenberg (Liberec), Karlsbad (Karlovy Vary) nalezly své nové uplatnění v názvech firem a kulturních podniků (Design Days Reichenberg, Carlsbad Gastro Group, Crystal Karlsbad).

Zatímco v České republice (a na Slovensku) nejsou dnes německé názvy vnímány zásadně negativně, na Slovensku mají maďarské názvy silný konfliktní potenciál daný přítomností početné a sebevědomé minority. Z tohoto důvodu se při procházce Bratislavou nesetkáme v názvech hotelů, restaurací nebo firem s maďarskou podobou Požoň (maď. Pozsony), zatímco forma Prešporok, popř. něm. Pressburg, již nevyvolává žádné kontroverze a marketing využívá její „nostalgický“ potenciál – Reštaurácia Prešburk, Pivné kúpele Prešpork, Botel Pressburg.

Jazykovědci i etnografové od 19. století mají tendenci zeměpisná jména sbírat, a tak je „zachraňovat“. V tomto procesu jim často přisuzují ornamentální atributy, naříkají nad jejich mizením a s podporou různých projektů zaklínajících se identitou je takzvaně „navracejí“ do krajiny. Je nesporným faktem, že s proměnami způsobu života, ekonomických a sociálních struktur se proměnil i náš pohyb v prostoru. Působí však směšně, nutíme-li lidi používat názvy, které označují zaniklé skutečnosti a vztahují se k místům, kde se dnes běžně nepohybují, snad s výjimkou rekreačních aktivit.

Jsou tedy zeměpisná jména na pokraji své smrti?

Rozhodně ne! Jsou stále živá, jen se proměňují jejich podoby, mění se skutečnosti, k nimž odkazují, a důvody jejich užívání v komunikaci. Nelze se však na ně dívat pohledem potřeb člověka a zájmů vědy 19. století. Daný badatelský přístup, který jsme s kolegou Přemyslem Máchou před lety označili jako „fascinace minulostí a jisté ,opovrhování‘ současnou toponymií“, může dokonce vést k záměrné slepotě k mnohovrstevnatým názvům ve městech, pojmenováním slangovým apod. Tedy názvům, které aktuálně žijí a odrážejí osudy svých uživatelů a nejsou „jen“ zaprášenými „svědky minulosti“. Příkladem může být brněnská Čára nebo pražské pojmenování U koně.

Jaroslav David

Jaroslav David

Vystudoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Působí na Katedře českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity, kde se zabývá vývojem jazyka, historickou lexikologií a vlastními jmény. Ta ho zajímají nejen jako jazykový materiál, ale především jako reflexe historie a proměn krajiny a společnosti.

  •  
      

Staňte se fanoušky

Přidejte se k nám na sociálních sítích.

Zapojte se do distribuce novin

Staňte se „Science Friendly“ kavárnou a nabídněte vašim hostům Science Café Revue. Pro více informací napište na info@screvue.cz

Inzerujte v novinách a na webu

Zviditelněte se pomocí jedinečného konceptu novin a webu Science Café Revue. Více informací na emailu inzerce@screvue.cz

Nejnovější