Člověk a krajina: nekonečný příběh

Krajina a člověk se navzájem ovlivňují od nepaměti. Zprvu, a také nepoměrně delší čas, měla navrch krajina. Lidské společenství, aby přežilo, se muselo přizpůsobovat. Jeho otisk v krajině byl minimální. Ale pak došlo k obratu.

Poprvé na sebe lidstvo ve vztahu ke krajině výrazně upozornilo v neolitu, kdy se z lovců stávají zemědělci, usazují se na místě a prostor mění podle svých potřeb. Sídla se propojují sítí cest. Tento základní rámec fungování člověka v krajině se udrží po staletí. Pronikání do dosud nedotčené krajiny se rozvine v době středověku, kdy se kolonizují území výše položená a také vzdálenější od velkých toků. Následně se přihlásí baroko se svou všudypřítomnou zbožností, božími muky počínaje a kostely a zámeckými komplexy konče.

Relativně pozvolný proces utváření a využívání krajiny se neobyčejně zrychlil v 19. století. Tehdy se člověk poprvé stává rozhodujícím krajinotvorným činitelem. Důvodů pro to existuje mnoho, ale klíčovým předpokladem byla nabytá volnost, svoboda a možnost realizace jednotlivce.

Průmyslová revoluce, proměna sídelní sítě, rozrůstání městského prostoru, změny v zemědělských postu- pech, regulace řek a obnova lesů – to vše zanechává hlubokou stopu na tváři tehdejší krajiny. Ta se prakticky bezezbytku stává krajinou kulturní, kde pohyb lidí a zboží řídí železnice. Obnovitelné zdroje energie střídají fosilní paliva a trvale udržitelné využívání krajiny se začíná hroutit.

Dopad 19. století na krajinu byl ohromující a neměl v dějinách co do své intenzity obdobu. Technická revoluce lidstvu umožnila výstavbu provádět prakticky bez ohledu na přírodní podmínky. Zatímco dříve činnost člověka v krajině navazovala na předcházející kulturní vrstvy, průmyslová éra mění ráz krajiny, překryje či zcela popře dosavadní vztah člověka a krajiny a naruší její souvislou tradici.

Dnes si to možná tolik neuvědomujeme, ale bylo to právě 19. století, v němž začala ztráta paměti, identity a ekologické stability krajiny, tedy jevy, s jejichž důsledky se potýkáme dodnes – a zřejmě ještě dlouho budeme.